5 POZNATKŮ O NÁBOŽENSTVÍ V EGYPTĚ A MÉM (NE)PŘIJÍMANÍ BOHA

13.8. 2018 Barbora Aref 1426x

#ZEŽIVOTAVEGYPTĚ – DÍL 3.

5 poznatků o náboženství v Egyptě a mém (ne) přijímání Boha – jaká zde jsou náboženství, něco málo z historie, jak náboženství ovlivňují každodenní život, o co přítomnost náboženství obohatila můj život, odpověď na to, proč nejsem schopna přijmout žádné náboženství, ale přijímám Boha.

 

„Barbara, jaké je tvé náboženství?“ zeptal se mě Mahmoud, manžel Arefovy neteře.

„Oficiálně žádné náboženství nemám, ale věřím v Boha“ odpověděla jsem.

„Hmm, zajímavé, takže jsi ateistka? pozvedl obočí zvědavě.

„No, nepovažuji se za ateistku. Ateista dle mého vnímání nevěří v Boha, nepřijímá duchovno či nějaké nadpřirozeno. Já ale v Boha opravdu věřím. Věřím i v duchovno, v anděly a nadpřirozeno a tak. Jen nejsem schopna přijmout žádné náboženství. Ke své víře nepotřebuji „někam“ patřit. Patřím totiž ke všemu a k ničemu. Vím, kým jsem. Jsem vším a ničím zároveň. Již tím, že jednoduše jsem. To mi dává neskutečnou svobodu a sílu. Jsem vším a zároveň ničím. Nemám ráda náboženství – ne kvůli jejich podstatě, ta je v mnoha případech stejná a nevadí mi, ale v tom, jak je někteří lidé využívají a pokřivují.“ Rozmluvila jsem se.

„Tomu rozumím a chápu to. To je zajímavé a existuje pro takové lidi, jako jsi ty taky nějaký výraz, jen si nemohu vzpomenout. Každopádně každý v životě je svobodný a může se rozhodnout pro cokoliv. Jednou jsem slyšel příběh o člověku, který vyzkoušel islám, křesťanství a budhismus, do kterého nebe půjde?“ zavtipkoval Mahmoud. 

Pro Egypťany je náboženství každodenní součástí života. Většinou nechápou, že někteří z nás nevěříme v Boha, nebo nepatříme k žádné náboženské obci. Pro ně je Bůh všudypřítomný. Pro rozumově nevysvětlitelné věci mají oni vysvětlení – vůle Boží. Prostě to tak mělo být. Když se něco má stát, tak se to stát má / nebo mělo, protože to tak Bůh chtěl. Bůh ví, co je pro nás nejlepší. I když se nám to jako nejlepší nejeví. Pokoru, respekt a úctu k něčemu mocnějšímu, co my lidé nemůžeme ovlivnit, zde cítím na každém kroku. V každé duši.

Naše rodina s mojí jinakostí nemá problém. O Bohu se s nimi bavím otevřeně a musím říci, že málokdy se naše představy liší. Je až pozoruhodné, jak podobné vnímání Boha máme. Jakmile ale dojde na aplikaci náboženství a rádoby „pobožného“ životního stylu do běžného života, naše názory se rozcházejí. Z pozorování ale vím, že se mnohdy jedná spíše o kulturu než o samotné náboženství.

Egypťané vyznávající Islám, většinou nejsou silně věřící muslimové. Ano, věří v Boha (Alláha) a posla božího (Muhammada). Ale ani oni sami mnohdy nedodržují 5 základních pilířů Islámu a další doporučená pravidla, která se píšou v Koránu.

Přirovnala bych to k některým našim křesťanům – ano, jsou pobožní, ale nevyznávají vše a aplikace náboženství je upravená životním a kulturním podmínkám a taky v neposlední řadě osobnostním preferencím a přesvědčením.

Protože ani zde v Egyptě neznamená, že když patříte k nějakému náboženství, tak automaticky souhlasíte se všemi jeho aspekty. 

V současnosti je hlavním egyptským náboženstvím Islám a k tomu se hlásí 85% – 90% obyvatelstva. Drtivá většina z nich patří k tzv. sunnitům. Islám je státním náboženstvím. Druhým nejrozšířenějším náboženstvím je v Egyptě obdoba křesťanského náboženství – koptské náboženství. K němuž se hlásí kolem 10 – 15% populace, ačkoliv církevní představitelé tvrdí, že je to 15% – 20% populace. Křesťanství je v zemi reprezentováno převážně již výše zmíněnou koptskou pravoslavnou církví (90% – 95% křesťanů v zemi), mezi menšinovými křesťanskými církvemi je nejvýznamnější koptská katolická církev, ale přítomny jsou i některé další. Mimo tato dvě největší náboženství je v zemi přítomno i Bahá’í a Judaismus, ale tato náboženství již tvoří méně než 1% populace.

Vývoj 

Současná náboženská situace v Egyptě je výsledkem poměrně dlouhého a značně spletitého vývoje, během nějž se v pozici dominantního náboženství vystřídaly tři různá náboženství.

V Egyptě se již před tisíci lety vyvinulo náboženství, dnes označované jako egyptské či staroegyptské. O tom si ale podrobně povíme někdy jindy. To přetrvalo a postupně se vyvíjelo v zemi po několik tisíc let. V rámci tohoto náboženství se vyvinulo několik různých kosmologií, jimiž je toto egyptské náboženství zcela jedinečné, neboť tyto různé kosmologie existovaly současně vedle sebe.

V posledních staletích před křesťanským letopočtem začala do Egypta pronikat helenizace, která s sebou přinesla náboženství Řecka. To začalo postupně pronikat do původního náboženství, které si však stále zachovávalo svůj jedinečný egyptský ráz.

Nejpozději v druhém století křesťanského letopočtu začalo do země pronikat i křesťanství. Výrazný zlom ve vývoji koexistence těchto dvou náboženství byl zákaz pohanství z roku 392. Přesto se však na některých místech udrželo náboženství původní i mnoho let po zákazu. Původní egyptské náboženství bylo vytlačeno a nakonec nahrazeno křesťanstvím, které se na několik staletí stalo dominantním a téměř i jediným náboženstvím v zemi.

V první polovině šestého století byl uzavřen poslední staroegyptský chrám a původní náboženství tak zůstalo již jen v lidové podobě.

Po vpádu Arabů roku 640 do země začal pronikat Islám a zemí se přelila vlna islamizace, která se s původním egyptským náboženstvím již téměř nesetkala. I přes nástup Islámu však v zemi nadále zůstávala početná komunita křesťanů, nazývaných Koptové. Další zásadní zvrat ve vývoji náboženské situace v Egyptě byl rok 830, kdy bylo krvavě potlačeno povstání, jehož hlavními účastníky byli právě Koptové. Tato událost zásadně ovlivnila poměr v zemi a stvrdila dominanci islámu, který je dodnes náboženstvím hlavním.

 

Islám

Muslimové, mají vůči Bohu pět povinností:

  1. vyznání víry („Není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok“),
  2. modlitbu (5 x za den, obráceni čelem k Mekce, modlitbu předchází rituální očista),
  3. náboženskou daň (rozdělit se s chudšími),
  4. půst v měsíci ramadánu (muslim je za denního světla povinen zdržet se jídla, pití, kouření i milostných her),
  5. jednou za život se musí zúčastnit pouti do Mekky (Poutník, který svaté místo navštíví, získá titul „hadží“)

                                                                                   Zdroj: Pixabay.com

Na území Egypta je cca 150 000 mešit. Věřící vyzývá z minaretu k modlitbě muezzin. Korán obsahuje Prorokovy texty (Boží poselství). Sunna je ústní tradice (Prorokovy výroky přednesené při různých příležitostech a vyprávění o jeho činech). Z koránu a sunny vychází islámský zákoník, šaría. Islám není jen náboženství, ale i životní filosofie, styl, právní a morální systém a kultura. Po Prorokově smrti se muslimové neshodli o jeho nástupnictví a nakonec se rozdělili. Většina z nich jsou více tolerantní sunnité. Šíité prosazují názor, že nástupcem Proroka měl být jeho bratranec Alí. Cítí se pronásledováni. Mají několik odnoží (imámovci, ismáilovci).

Od muslima se očekává, že bude dodržovat přinejmenším pět hlavních zásad islámu-pět pilířů víry, které jsou zmíněny výše, ale pro větší přehled:

  • „Šaháda“ je vyznání víry, které praví: vyznávám, že Muhammad je posel Boží“
  • „Salá“, někdy psáno jako „salát“, je povinnost modlitby, v ideálním případě pětkrát denně. K modlitbě svolává muezzin. I když se muslimové mohou modlit kdekoliv, je vhodnější, když tak činí pospolu v mešitě.
  • „Zakát“ znamená povinnost dávat chudým almužnu a tento princip byl od samého počátku islámu hlavní součástí jeho sociálního aspektu.
  • „Sawm“ – půst. Ramadán je devátý měsíc muslimského kalendáře. Po celou dobu jeho trvání je nařízen přísný půst, kdy pravověrný muslim nesmí od východu do západu slunce nic nechat přejít přes své rty. To znamená, že nesmí jíst, pít, ale ani kouřit. Dále se po celý měsíc musí vzdát pohlavního styku.
  • „Hadž“ je pouť po svatých místech v Mekce a jejím okolí. Znamená vyvrcholení duchovního života své víře oddaného muslima.

 

Koptské náboženství

Koptští křesťané věří, že Ježíš Kristus byl Bůh, jenž se na chvíli stal člověkem. To nesouhlasí s jinými křesťanskými doktrínami, a proto mají vlastní církev. Svoji příslušnost k ní zviditelňují například křížkem, vytetovaným na pravém zápěstí. Jejich patriarcha (obdoba papeže) má sídlo v Káhiře, v katedrále sv. Marka. Koptský letopočet začíná roku 284 n.l., počátkem vlády císaře Diokleciána. Ten nechal v alexandrijské aréně zmasakrovat tisíce křesťanů. Koptské křesťanství je řazeno do velké rodiny tzv. orientálně – pravoslavných církví a jeho rozšíření v Egyptě je spojováno s misijní činností apoštola a evangelisty svatého Marka, který byl prvním biskupem v egyptské Alexandrii, kde vedl tamní křesťanskou obec. Samotné slovo KOPT je řeckého původu a znamená „obyvatel Egypta, Egypťan“, neboť koptské křesťanství nalezneme převážně právě v Egyptě, ale také v dalších zemích Afriky, převážně jižně od Egypta (Etiopie, Eritrea, Súdán…, kam z Egypta přišlo).

Koptové tvoří výlučně endogamní společenství, kde je nemyslitelné, aby si jakýkoli příslušník koptské církve vybral za partnera vyznavače islámu. V tomto případě by byl vyřazen z církve, křesťanské společnosti a také zatracen celou rodinou.

NÁBOŽENSTVÍZdroj: Pixabay.com

Na životě v církvi se kopt může podílet dvěma způsoby: pasivně – navštěvuje bohoslužby a nábožensko-vzdělávací programy, nebo aktivně – jako chádim (služebník-katecheta,akolyta), či šammás (diakon-jáhen). Aktivně se na církevním životě podílejí především ženatí muži, či vdané ženy, čímž zvyšují prestiž své rodiny, avšak nezřídka se k této činnosti hrnou i nezadaní jedinci.

  • Chádim –tj. katecheta,akolyta – má za úkol především vzdělávání ostatních věřících a dětí, organizaci nejrůznějších náboženských poutí a charitativní činnost. Zároveň vykonává administrativní služby a pomáhá věřícím.
  • Šammás –tj. jáhen – provádí liturgické mše, převážně v koptštině, což může vykonávat pouze muž. Také k jeho činnosti patří vzdělávání a organizace, jako u chádima, kterou již mohou vykonávat i ženy (diakonisy).
  • Kněží – v této ortodoxní církvi mohou být vysvěceni i ženatí muži. Manželství není překážkou kněžského svěcení. Jejich manželky se pak stávají chádimami, čímž získávají zvláštní poslání, které musí ctít a dodržovat. Vdovci a vdovy z takového manželství však nesmějí uzavřít nový sňatek.
  • Mnich – může se jím stát každý, kdo dokončil vysokou školu a splnil povinnou vojenskou službu. Zvýšení požadavků na jejich vzdělání prosadil papež Šenuda III. (1971-2012) reformou mnišského života, díky níž stále více věřících chce získat tuto náboženskou funkci. Důraz je kladen i na to, aby budoucí mnich byl spokojen se svým dosavadním životem, a důvodem stát se mnichem by měla být výhradně touha po životě s Bohem.
  • Monaška – jedná se o ženu, která podobně jako mnich, zasvěcuje svůj život Bohu. Avšak na rozdíl od požadavků na mnicha, monaška musí splňovat odlišná kritéria. Stát se jí může pouze mladá dívka do 25 let s dobrou pověstí a musí být prokazatelně pannou.
  • Služebná sestra (arabsky mukarrasa, koptsky tasúni) – tento post získá poslušnice (poslušenství-tj. noviciát, trvá 3 roky, až pak se žena stane monaškou a muž mnichem), která není shledána způsobilou pro život ve společnosti modlitebních mnišek. Činnost těchto žen spočívá především v lékařské pomoci a milosrdenství, kdy nezáleží na tom, zda jsou potřebnými křesťané, či muslimové. Na rozdíl od monašek, které se svým způsobem zřekly běžného života, služebné sestry ve světském prostředí stále zůstávají.

Mé osobní poznatky: 

  1. Křesťanky chodí většinou nezahalené a nosí i trička s krátkými rukávy. Ve větších městech takhle oděné můžete potkat ale i muslimky a naopak některé křesťanky chodí také zahalené. Většinou je to otázka komunity, ve které člověk žije a osobní preference.
  2. Z toho, co jsem osobně vypozorovala mají křesťané úplně jiné morfologické znaky.  A z hlediska historie jsou křesťané většinou původní Egypťané.
  3. V neosobních vztazích – například v obchodech, na ulicích, v hotelech se ke mně křesťanky vždy chovaly vstřícněji a otevřeněji než muslimky. Možná je to ale jen zkreslený osobní dojem.
  4. Ne všichni muslimové jsou hluboce věřící. Mám pocit, že kolikrát lidé zde mají své náboženství napsané jen v občance, ale jinak ho nepraktikují.
  5. Křesťané a muslimové se zde vzájemně respektují a žijí společně bok po boku. Jak jsem psala výše, většinou se mezi sebou ale nevdávají / nežení. Rozpoznat je můžete také podle jmen. Křesťana, který se bude jmenovat Mohamed, zde asi těžko potkáte.

 

O co přítomnost náboženství obohatila můj život? 

Díky tomu, že jsem se dostala do země, kde je náboženství každodenní součástí života, jsem začala více přemýšlet o Bohu. O přítomnosti něčeho většího, mocnějšího, inteligentnějšího, než jsme my lidé. Začalo mi přicházet na mysl, že všechno má svůj smysl a neděje se to jen tak „náhodou“. Začala jsem si pomalu uvědomovat nekonečnost Vesmíru a nekonečnost všech možností. Začala jsem si čím dál víc připouštět, že to, co je součástí naší reality není absolutní pravda. A že věci, o kterých se nám ani nesní, někde jisto jistě existují. Dříve jsem se styděla za slovo „Bůh“. Říct někomu v Česku, že věříte v Boha? To se v dnešní době moc nenosí! A tak všichni používáme slova jako „energie“, „vesmír“, „zdroj“ a podobné výrazy. Do doby, než jsem poznala Arefa jsem měla z Boha strach a to slovo si moc k tělu nepřipouštěla. To slovo jsem měla spjato s mnoha předsudky a taky vlastně jen s pár informacemi z křesťanství.

Arefa jsem se ze začátku snad každý večer ptala na to, jak vnímá Boha, co pro něj znamená náboženství. Jak vnímá zrození, smrt, posmrtný život, duchovno, nadpřirozeno atd. S každou naší diskuzí, nebo konverzací s místními přáteli, rodinou jsem ale čím dál víc objevovala a poznávala, že slovo Bůh má pro mě osobně vlastně stejný význam třeba jako „Vesmír“.

Přítomnost náboženství ve mě vyvolala zájem. Zájem o poznání nepoznaného a zároveň i nepoznatelného. Přítomnost náboženství odstranila strach se o tahle témata zabývat a poznávat je. Díky téhle energii jsem si sama následně vyhledala spoustu literatury na téma o Bohu. A to z různých zdrojů – ať směrů, které jsou oficiálně uznávány jako náboženství, nebo ne. Na základě vlastní studie jsem si vytvořila svoji vnitřní představu o Bohu, životě a všech nadpřirozených věcech a „správném“ fungování světa. Ta se samozřejmě s každým novým dnem, zkušeností a poznatky rozšiřuje.

Proč tedy nejsem schopna přijmout žádné náboženství, když věřím v Boha?

Protože to jednoduše nepotřebuji. Necítím to jako svoji cestu. Necítím, že mám patřit pod nějaký „název“ či uskupení a ani necítím, že bych měla mít někde papír o tom, že jsem muslimka, nebo křesťanka. Jen představa, že bych byla křesťanka, muslimka, či jehovistka mě děsí – a to z energetického hlediska. Je to pro mě neskutečně svazující a navíc i nemožné, protože nejsem s žádným z těchto směrů v naprostém souladu. Vědomě jsem součástí toho, s čím jsem v souladu. V souladu jsem s Bohem, Vesmírem, Životem, Cestou, Energií, Zdrojem – s mými vlastními pravidly, představami, chápáním a vnímáním.

A že to někomu může připadat nebezpečné? Mně osobně přijde mnohem nebezpečnější přijímat za své něco, co za své jednoduše necítím. 

Otázka víry je velice citlivá a pro mě osobně je to velice soukromá věc. Proto respektuji jakékoliv náboženství, či směr, který dává tomu onomu člověku smysl a význam.

A  malý poznatek na závěr:

Žádné náboženství jsem nepřijala dokonce ani kvůli sňatku – ano, zde v Egyptě musíte být oficiálně muslimka, nebo křesťanka, jinak vás zde neoddají. Od začátku našeho vztahu jsem věděla, že tohle jednou může být problém a že se nikdy nestanu něčím / někým, čím / kým doopravdy nejsem. Díky Bohu tohle Aref od začátku absolutně respektoval a nikdy ani nenaznačil, že by si přál, abych svůj přístup změnila. Je to asi stejný vtip, jako by se on musel vzdát své víry, kdybychom se chtěli brát v Evropě. Vím, že mnoho žen a nejen zde v Egyptě, přijalo islám za svůj – díky svému muži a poté jakmile nastaly konflikty, či rozvod, tak se od islámu začaly distancovat a odkrývat jeho „temnou stránku“.

Ženy, nikdy nepřijímejte nic, co nepovažujete za své, co s vámi nerezonuje, co jednoduše nejste vy. Pokud to kvůli někomu uděláte, půjdete samy proti sobě a jednoho dne se opět „probudíte“ a budete to chtít být zase vy. Je to začarovaný kruh, ale určitě né cesta. V důsledku za nedorozumění nemůže žádné náboženství, ani chlap, ale jen vy. Vy, protože jste zradily samy sebe. Jiné to ovšem je, pokud ve směru svého muže nacházíte i svůj směr. To vás poté žádný konflikt nemůže svést z vaší nové životní cesty.

Doufám, že se vám čtení líbilo. Že jsem vám opět poodkryla kousek mého života v Egyptě, mých zkušeností a mě samotné!

Maa Salama a budu ráda když se vydáte:

 

Zdroj:http://www.wikipedia.cz

Barbora Aref
Jsem "barevná" žena, která žije svůj obyčejný život neobyčejným způsobem. Ukazuji lidem, že svět není černobílý a že multikulturní vztahy jsou normální. Pomáhám a otevírám své srdce těm, kteří se zajímají o jinou kulturu, o život v Egyptě, o vztahy, cestování a potřebují získat cenné informace, které na Wikipedii nenajdou. Otevírám dveře poznání do světa, který se nám zdá být neznámý a vzdálený... Více o mně se můžete dozvědět zde>>
Komentáře