5 VĚCÍ, KTERÉ MĚ NA EGYPTĚ NEJVÍC ŠTVOU

12.3. 2018 Barbora Aref 5448x

#ZEŽIVOTAVEGYPTĚ – DÍL 1.

Něco málo na úvod:

Protože jsem člověk, který se rozhodl jít v životě vlastní cestou a také se rozhodl přeprogramovat svoji mysl, brát věci s rezervou, méně vážně, nahlížet na ně z vyšší perspektivy, snažit se vidět za vším kladný význam pro svůj život a zkušenosti, mám tendenci psát články pozitivní, plné pochopení, přijímání, naděje, pokory a lásky.

Ne vždy se to ale všem líbí a najde se pár lidí, kteří můj vnitřní postoj k Egyptu a celkově k životu kritizují a komentují ho slovy, že nosím růžové brýle a nevidím realitu. Růžové brýle tedy hlavně díky Arefovi. 

Nejdříve bych se ráda vyjádřila k otázce: „Co to ta realita vlastně je?“ Protože, když někdo tvrdí, že nevidím realitu, ale on ji vidí, tak to tvrdí a vidí ze svého úhlu pohledu a bohužel/bohudík, nejsme přes kopírák a tak je logické a i žádoucí, že každý máme realitu „svou“. Ano, existuje nějaká obecná nebo spíše „kolektivní“ realita, kterou tvoříme společně – kolektivně, ale ta je vesměs projekcí těch našich individuálních realit a to jak vnímáme svůj život, sami sebe, lidi kolem nás, naše zkušenosti a události a koneckonců i tu kolektivní realitu, záleží jen na nás samotných, na našem životním postoji, na našem charakteru a na naší podstatě. No a sami sebe si tvoříme sami. To znamená jednoduše, že:

Jsme pány svého života, svého vnímání, svých zkušeností a svých realit. Tím, jak řídíme a tvoříme svoji vlastní realitu tvoříme i tu kolektivní. Jsme jejími tvůrci a účastníky zároveň.

Pro to, abych s vámi sdílela co nejvíce a vlastně ještě více ze sebe sama a pro to, abych vám dokázala, že vše opravdu záleží jen na našem vnímání, přístupu a řízení mysli, jsem se rozhodla, že každé pondělí po dobu 5 týdnů budu psát články s hashtag #ZeŽivotaVEgyptě – to znamená že z toho „cyklu“ vzejde 5 článků.

První článek bude součástí tohoto článku a bude o tom, co mě na Egyptě nejvíce štve a další články budou na tahle témata:

  1. 5 věcí, které mě na Egyptě nejvíc štvou
  2. 5 otázek a odpovědí o multikulturním vztahu s Egypťanem – výhody a nevýhody, jak na jejich „fungování“, proč evropské ženy podléhají Egypťanům a evropští muži je nesnášejí, proč mohou být ženy v multikulturním vztahu uvězněné a naopak v jakých případech a v čem jsou takové vztahy obohacující
  3. 5 poznatků o náboženství v Egyptě a mém (ne) přijímání Boha – jaká zde jsou náboženství, něco málo z historie, jak náboženství ovlivňují každodenní život, o co přítomnost náboženství obohatila můj život, odpověď na to, proč nejsem schopna přijmout žádné náboženství, ale přijímám Boha.
  4. 5 rozdílů a společných prvků egyptské a české kultury – co máme společného a co rozdílného, co byl pro mě největší šok, o co mě obohatila egyptská kultura.
  5. Volné téma – tento pátý bod nechám na vás – zavčasu zveřejním na FB příspěvek, pod který se mě budete moci zeptat na cokoliv, já vyberu 5 otázek (u kterých budu cítit, že se mnou nějakým způsobem rezonují) a na ty vám odpovím.

Pojďme tedy na to:

5 VĚCÍ, KTERÉ MĚ NA EGYPTĚ NEJVÍC ŠTVOU

1. Přístup k životnímu prostředí a k jejich vlastní zemi

Krásná země s krásnou energií, krásnou historií, krásným mořem. Krásně se k ní ale domácí mnohdy nechovají. Odpadky a smetí najdete snad všude. Lidé zde si jen velmi málo uvědomují hodnou své země a svých přírodních krás. Netuší, že se v jejich zemi skrývá poklad a málokdo dokáže správně ocenit a docenit samotnou historii země, přírodní bohatství a rozmanitost.

Egypťané mnohdy sní o zelených loukách, lesích a krásné přírodě, ale k tomu, aby své životní prostředí změnili k lepšímu, dělají jen máloco. Svojí pouštní zemí mnohdy pohrdají a absolutně si jí neváží a nerespektují ji. Většina Egypťanů nemá žádný vztah k moři a podmořskému životu. Hurghada – typický příklad konzumu. Egypťané si dobrovolně a vědomě nechávali ničit Rudé moře a neuvědomovali si, že sice vydělají několik miliard dolarů ročně, z krátkodobého hlediska super byznys, ale za pár let toto letovisko svoji přírodní krásu a hodnotu naprosto ztratilo a navíc to má dopad i na samotné Rudé moře a jeho faunu a flóru.

Když jsme jednou jeli na lodní výlet s majitelem hotelu, kde jsme tenkrát s Arefem pracovali (asi před 2 lety), jela s námi i jeho malá dcerka. Velice chytré a krásné děvče, ve svých 5 letech mluvila naprosto bravurní a plynulou angličtinou. Šlapala mi na paty a to angličtinu studuji od školky a žila jsem i v Anglii. Jeli jsme na jih do přístavu Hamata, kde jsme se měli nalodit. Po cestě jsem se dívala do pouště a viděla spoustu odpadků a čurbesu. A tak jsem v tom autě prohlásila: „Achjo, vždyť ta vaše příroda má tak krásnou a čistou energii, proč ji takhle ničíte?“ A ta malá 5 ti letá holčička na mě s údivem koukala a říká: „Barboro, o čem to mluvíš, vždyť to není příroda, to je jen poušť a to je normální, že jsou v ní odpadky“.

No a tady je jádro pudla. Tady to začíná – ve vzdělávání. Jak v systémovém tak hlavně v tom domácím. Egypťani jejich přírodu nijak nevnímají. Poušť je pro ně skládka. A ve většině případů je skládka i každá vedlejší ulice jakéhokoliv města.

Něco jako ekologické myšlení zde prostě neexistuje. V supermarketu vám balí každé tři kusy zboží do igelitového sáčku. Takže když máte velký nákup, tak odcházíte třeba i s 20 ti igelitovými taškami. A pro co? Pro nic. Potom je chcete vyhodit, ale nemáte kam, protože něco jako kontejnery na třídění odpadu je pro Egypt jednoduše SCI-FI. Společný kontejner na vyhození odpadu před barákem mnohdy ani nemáte, nám ho musel majitel kupovat dokonce sám z vlastního zájmu a peněz, protože chce, aby ulice před jeho vilou byla čistá. Něco jako tašky z recyklovatelného materiálu k zakoupení v supermarketu? Nic takového jsem nikdy nepotkala. Nicméně takové věci – pokud se o ně člověk zajímá – si obstará sám. Něco jako osvěta veřejnosti by se ale mělo začít dít, aby se i lidé, kteří se o ekologii nezajímají, zajímat začali. Když ale důležitá  informace nepochází zevnitř, měla by být suplovaná zvenku.

Nicméně zpět k tomu kontejneru. Zde se nabízejí řečnické otázky jako: „Kdo ten kontejner přijede vyprázdnit a kam ho vysype?“

No, a tak na egyptských ulicích zakopáváte o PET láhve, sáčky a různý plastový bordel, protože ten se tak jednoduše v poušti nerozloží a vítr ho do města většinou přivane. A mnohdy se bordel ani nikam nevyváží, ale ve městech tak vznikají malé skládky.

Nějaké cítění pro přírodu, setření, ekologii anebo povědomí o zdravém životním prostředí, globálním oteplování a znečišťování planety zde jednoduše nenajdete a abych řekla pravdu, tak tohle je věc, která mě osobně hodně zasahuje, protože příroda je pro mě na prvním místě.

Když nebude zdravá příroda, nebudeme zdraví ani my. Když nebude příroda, nebudeme my. 

Ze začátku jsem se štítila, cítila jsem se špinavě, znechuceně, absolutně to nechtěla přijmout. Nicméně pokud bych měla takový přístup, asi těžko bych byla schopná zde žít. A tak jsem se rozhodla to přijmout a namísto stěžování a kritizování jsem se rozhodla s lidmi mluvit, probírat s nimi věci, které s nimi třeba nikdy nikdo neprobíral. Dělat takovou malou osvětu. Sbírat odpadky a jít jim příkladem. Šířit mezi známými povědomí o ekologii, životním prostředí, sdílet s nimi vnímání jejich přírody a toho, jak to funguje u nás.

Nevěřili byste, jak skvělý efekt to má. Arefa a jeho blízké přátelé by už ani nenapadlo odhodit zbytek cigarety na zem. Vždy hledá koš a když to dělá někdo z jeho okolí, tak s ním promluví. Oba dva pracujeme v týmech s hodně lidmi. Oba dva jim základy přístupu k životnímu prostředí vtloukáme do hlavy. A vidíme výsledky.

Ti lidé zde většinou chtějí žít v čistotě stejně jako my. Hodně jich z vlastní iniciativy podniká různé kroky. Mnoho z nich je ale v situaci, že je otázky životního prostředí nikdy ani nenapadly, protože je to jednoduše nikdo nenaučil a nikdo s nimi o tom nemluvil. Klíčem ke změně není odpor a kritika, ale spolupráce a síření informací.

Zde přikládám 3 fotky, které jsem našla ve svém archivu. Paradoxně moc čurbesu na fotkách nemám, protože takové fotky nevyhledávám. Nicméně na fotkách níže najdete něco jako „popeláře na papír v akci“ , ulici, která je sice špinavá, ale na některé egyptské ulice je pořád ještě hooodně čistá. Některé ulice jsou hrůzy, které si málokdo dokážeme představit a pak typické zákoutí města El Mehalla.

2. Přístup ke zvířatům

Sice vím, že by mě za to hodně lidí „ukamenovalo“ a kor tady v Egyptě. Ale zvířata jsou pro mě mnohdy na žebříčku hodnot před lidmi.

Jsou to nevinná stvoření, jsou krásná, jsou živá, jsou inteligentní a mají smysl života. Jsou to tvorové s duší a když se podíváte do jejich očí, cítíte jejich pocity.

To, čeho se jsou schopni někteří lidé dopustit na zvířatech jsou neodpustitelné činy. Obecně se zde v Egyptě přistupuje ke zvířatům jako k věcem, ne jako k živým bytostem.

Egypťané většinou nemají kočičky a pejsky jako domácí mazlíčky a tak je potkáváte na ulicích – vyhublé, špinavé, zbité. Pro Egypťany jsou to špinavá zvířata, která přenášejí nemoci.

Co se týká hospodářských zvířat, tak ty berou Egypťané prostě tak, že nám je Bůh seslal k tomu, abychom je využívali a ne abychom si je hýčkali a vážili si jich. A tak po Káhiře kolikrát vidíme vyhublé koně, nebo i osly jak tahají těžká spřežení. Někdy padnou na zem tím, jak jsou unavení v těch děsných vedrech. A mnohdy na vyčerpání a podvýživu umírají.

Podobně vypadající koně nejsou pro Egypt nic neobvyklého.

S přiloženým obrázkem bych zde ráda odkázala na stránky:  https://www.princefluffykareem.co.uk , které pomáhají těmto týraným zvířatům a dávají jim naději na život a poznání toho, že lidské duše nejsou jen zrůdy. Na této adrese najdete i více obrázků a podrobný popis jejich činností.Samozřejmě zde jsou i lidé, kteří ke zvířatům již přistupují jinak, váží si jich, pečují o ně, pořizují si je jako domácí mazlíčky a respektují je. Těch je ale stále nižší procento, než těch, kteří zvířaty opovrhují.

Ona většina Egypťanů má dost co dělat s tím, aby se postarali sami o sebe a své přežití, proto je nějací psi na ulicích až tak moc nezajímají.

Kočky a odpadky potkáte v Egyptě téměř na každém rohu. Zvířata si ustelou téměř kdekoliv.

Pozitivní změny v přístupu ke zvířatům a také osvětu mnohdy přinášejí Evropané a s Egypťany, kteří mají soucit se zvířaty společně zakládají projekty na záchranu zvířat a také neziskové organizace.

My máme třeba přítele – Egypťana, který provozuje několik zverimexů v Alexandrii a Hurghadě a sám vzdělává lidi kolem sebe ohledně přístupu ke zvířatům. V Hurghadě najdeme i několik veterinárních klinik, nebo třeba útulků jako např. známý Bluemoon Animalcenter Hurghada,  takže určité pokroky a změny k lepšímu zde jsou.

Nicméně co mi třeba osobně hodně vadí, je to, když vidím, jak po hurghádských ulicích v písku a padesáti stupňových vedrech někdo venčí chudáka sibiřského huskyho. Mnohdy mají mladí Egypťané psy jen „na parádu“ a jejich potřeby absolutně nerespektují.

3. Úroveň školství a zdravotnictví

Zde bych to mohla vzít možná trošku celkově jako úroveň státního aparátu, ale nerada bych zde zacházela do politických detailů a proto bych se ráda zaměřila na pro mě nejdůležitější složky a to hlavně na školství a zdravotnictví.

Školství

Školství vnímám jako zakopaného psa této země. Úroveň vzdělání (státního) je zde opravdu mizerná. Když se podíváte třeba jen na Wikipedii na vzdělávací index, zjistíte (ač jsou to data k roku 2013), že horší vzdělání než v Egyptě najdete jen v zemích jako např. Gambie, Čad, Etiopie, Uganda, Jemen atd. Školy nejsou vybavené, učitelé nejsou sami mnohdy pořádně vzdělaní a hlavně nikdo v Egyptě ani moc učit nechce, protože jejich platy se pohybují v řádu tisíců liber (rozuměj okolo 2 500 LE). Školství potřebuje reformu jako sůl, potřebuje velké investice, protože investice do školství je investice do budoucnosti celé země a to si moc dobře uvědomuje mnoho zemí ve světě a z těch muslimských třeba Spojené Arabské Emiráty, které do školství investují obrovské sumy a velice se jim to vyplácí.

Nejen, že zde lidem chybí kvalitní vzdělání, oni mnohdy ani to základní nedokončí, i když je povinné. Malé děti běhají věčně po ulicích a bojují o přežití, ale určitě ne o kvalitní vzdělání. Motivace národa jako takového ke vzdělávání je nulová, protože mladí lidé i s vysokou školou nemohou najít ve svém oboru uplatnění (díky ekonomickému stavu země, chybějícím průmyslům), mají nízké platy a sen o vycestování a uplatnění se v zahraničí je limitovaný na pár zemí, kde nemají Egypťané vízovou povinnost anebo na země, kde mají pravděpodobnost, že vízum dostanou – některé arabské země.

Ve školách se stále vyučuje od malička náboženství a naopak jiné důležité předměty se opomíjejí. Ve školách můžete najít více než 40 nebo 45 studentů ve třídě, což je vysoký počet a o individuálním přístupu ze strany učitelů nebo třeba o pozornosti studentů zde nemůže být řeč. Pro to je mnoho dětí nuceno chodit po škole na doučování, aby probrané látce alespoň trochu porozuměly.

Gíza, Egypt. Vlastník fotografie: Anadolu Agency/Getty Images

Pokud hovořím obecně o školství, hovořím o vládním systému, který je pro Egypt základním vzdělávacím systémem. Je dostupný zdarma pro všechny egyptské občany a zhruba 85 % studentů Egypta projde právě tímto systémem.

Na druhou stranu se současně v Egyptě stále více rozmáhá soukromý vzdělávací systém, ten je ale dostupný pro velmi bohaté lidi a cizince, kteří žijí v Egyptě. V tomto systému nalezneme méně studentů, lepší učitele a velmi dobrou péči o studenty, za tento „komfort“ ale také tučně zaplatíme. Tento systém funguje od základních škol až po univerzity a vláda nad ním nemá žádnou kontrolu.

Tento systém je podobný evropskému nebo americkému systému a nyní v Egyptě cizí země začínají otevírat své univerzity. Například: A.U.C (Americká univerzita v Káhiře), Německá univerzita, Kanadská univerzita a Francouzská univerzita. Samozřejmě, že studenti, kteří dokončí takovou univerzitu, mají stejný diplom/licenci jako jejich kolegové v té zemi.

Je důležité také zmínit, že na státních školách vláda podporuje studenty, kteří jsou premianti a získávají nejlepší známky a to formou určitého stipendia pro dokončení jejich studia na zahraničních školách. Vláda je zodpovědná za pokrytí všech nákladů na dokončení takového vzdělání.

Zajímavost: V Egyptě se také studuje samotný Islám, v tomto případě studenti studují Korán. Existují školy, které patří ke státnímu systému, ale s jiným ministerstvem. Největší a nejznámější univerzitou je univerzita AL AZHAR  (největší islámská univerzita v islámských zemích).

Zdravotnictví

Zdravotnický systém se téměř nedá nazvat ani systémem. Fungují zde veřejné státní nemocnice, které jsou mnohdy opravdu na velice špatné úrovni. Egypťané neplatí ze svých platů povinné zdravotní pojištění, třeba jako jsme zvyklí my a i přesto jsou jejich nemocnice dostupné pro všechny. Tento fakt se promítá hlavně v kvalitě služeb ale také třeba v dlouhých čekacích lhůtách na veškeré úkony. Nicméně i ve státních nemocnicích Egypťané za některé služby zaplatí. Zdravotní systém se opírá také o soukromé nemocnice a kliniky, které jsou mnohem kvalitnější, ale velice drahé a dostupné tak jen pro určité procento populace.

Zde snad pomalu svítá na lepší zítřky, protože prezident Abdel Fattah el-Sisi a ministerstvo zdravotnictví pracují na reformně, která SNAD bude krokem k lepšímu zdravotnictví pro širokou veřejnost. Nový systém se bude podobat např. tomu našemu.

Jen praktická rada, pokud cestujete do Egypta, opravdu si udělejte kvalitní pojištění od ověřených pojišťoven, které zde mají nasmlouvanou síť partnerských soukromých klinik a v případě problému vám pomohou a hlavně, kde budete mít hodně vysoká plnění, protože jakýkoliv úraz v Egyptě může jít až do řádů statisíců a to mnody za banální úkony. A to nemluvím o astronomických částkách za závážné případy.

S Arefem jsme šli jednou na soukromou kliniku v El Qusseir (já tohle město miluji, ale nazývám ho staveniště na smětišti :-D), za stejný odběr krve, od stejného doktora, na stejném místě a ve stejném čase on zaplatil 15 LE a já 50 EUR. A ne, netekla modrá krev! 🙂

4. Ženská obřízka

Téma, které se vám nebude lehce číst. Téma, o kterém se mi velice těžce píše. Nicméně téma, které je bohužel stále aktuální a JE TŘEBA O NĚM MLUVIT. Je třeba dělat osvětu a je třeba vést dialog k tomu, aby se tato skutečnost z této společnosti jednou pro vždy vytratila.

I přesto, že je v Egyptě  ženská obřízka od června 2008 zakázaná zákonem, doktoři ji neprovádějí a mohou za ni jít až na 15 let do vězení a trest (až 3 roky vězení) rovněž čeká i toho, kdo ženu či dívku donutí podstoupit zmrzačení ženských pohlavních orgánů, tedy často zejména rodiče či jiné členy rodiny,  tak je tento rituál v Egyptě v některých rodinách stále rozšířen. První trest za ženskou obřízku v historii vůbec padl právě v Egyptě a to v roce 2016.

Proč se to vlastně děje?

O náboženství, jak se mnohdy lidé domnívají, nejde. Jde o historii a tradice.

Je sice pravdou, že většina zemí, kde se ženská obřízka praktikuje, je muslimská. V těchto zemích ale obřezávají ženy i křesťané, Židé nebo vyznavači afrických náboženství. Ani Bible, ani Korán se přitom o obřízce žen nezmiňují. Poprvé ji navíc praktikovali už ve starověkém Egyptě, což potvrdily známky obřízky na mumiích z doby kolem 4000 let před Kristem.

Mnohem větší roli než náboženství (nebo jeho pokřivený výklad) sehrávají místní kulturní tradice. Obřezání dívky má často funkci rituálu a v mnoha společenstvích je neobřezaná žena považována za nečistou. Bez obřízky pak nemá ani šanci se provdat a někdy jí dokonce hrozí vyhnanství z komunity.

Obřízka vyplývá z místních tradic a má význam ženského iniciačního rituálu. V některých oblastech je nezbytnou podmínkou sňatku – neobřezaná žena je pokládána za nečistou a neprovdatelnou. Nepokládá se za skutečnou ženu, je sociálně vyloučena.

Ať už čísla uvedená v prvním odstavci tohoto bodu vypadají jakkoli hrozivě, ženskou obřízku se pomalu daří potírat. Podle několik let starého výzkumu OSN ve 29 zemích, se situace za posledních 30 let výrazně zlepšila. Obecně platí že, dospívající dívka má dnes o třetinu menší riziko, že bude obřezaná.

V mnoha afrických zemích, tedy na kontinentu, kde se ženská obřízka praktikuje nejčastěji, už vlády dokázaly potlačit ženskou obřízku na minimum. Průzkumy navíc ukázaly, že obřízku u žen odsuzují dvě třetiny tamní populace.

Proti obřízce žen pomáhají samotné zákazy i zmíněná osvěta!

Dětský fond Organizace spojených národů UNICEF, OSN i WHO se zaměřují na osvětové kampaně přímo v terénu, mezi lidmi i v náboženských obcích.

Rovněž výslovný zákaz ženské obřízky do svého práva už zakotvilo mnoho zemí, včetně afrických, a rezoluci proti obřízce žen schválila v roce 2012 také OSN. Doslova ji považuje za porušení lidských práv, porušení práv dětí, porušení práva na zdraví, bezpečí a osobní integritu, práva nebýt mučen a podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a v případě fatálních následků zákroku také práva na život.

5. Absence etikety

Někdy je to docela „sranda“, většinou mi to neskutečně vadí. Nazvala jsem to obecně jako absence etikety i když se to v podstatě týká zásad slušného vychování, což samozřejmě může být pro každou kulturu jiné. Nicméně vyjmenuji bodově chování, na které jsem v určité koncentraci narazila a které mi vadilo a vadí:

  • nerespekt k časování – když vám někdo řekne, že je na cestě za vámi, můžete čekat i týden nebo třeba celý život
  • nerespekt ke slibu – když vám někdo slíbí, že něco udělá, můžete čekat i týden nebo třeba celý život
  • stolování – s některými Egypťany je to opravdu zážitek – jídlo najdete všude po stole i pod stolem, kolikrát je uvidíte jíst rukama, uslyšíte mlaskat a pokud se sejde rodina (rozuměj 20 lidí u stolu) tak během jejich stolování neuslyšíte vlastního slova, jak dokážou být u jídla hluční
  • plýtvání – na to, jak jsou Egypťané chudý národ, tak šíleně plýtvají a hlavně tedy jídlem
  • nerespekt v osobním kontaktu – téměř pokaždé, když máte s někým schůzku a probíráte něco důležitého, tak v okamžiku, kdy Egypťanovi zazvoní telefon, se jeho pozornost přesunuje na něj a vás nechá čekat třeba 30 minut, než si vyřídí vše „důležité“, tohle mě osobně opravdu štve, protože to cítím jako nerespekt k vlastní osobě a i mému času

Tohle vše je jen krátký výčet 5 bodů, které cítím, že mi vadí nejvíce, protože se mnou osobně nějakým způsobem rezonují a mám s některými osobní zkušenost. Mohla bych ve výčtu pokračovat dále a dále například byrokracií, korupcí a dalšími závažnými tématy, ale na to bychom potřebovali možná i celou knihu.

Na každé zemi si každý můžeme najít milión věcí, které nám tam vadí a naopak další milión těch pozitivních, které tam zbožňujeme. Vždy je to jen o tom, jaký máme životní postoj a osobní přístup ke všem těmto věcem.

Tak jak mi vadí hodně věcí na Egyptě a Egypťanech, tak mi vadí hodně věcí i na Česku a Češích a koneckonců i na mě samotné. Nicméně vždy se danou problematiku snažím zanalyzovat, nezobecňovat, dozvědět se o ní co nejvíce a poté s ním určitým způsobem pracovat – ať vnitřně a nebo i určitou společenskou aktivitou.

Důležité je, že se rozhodneme být aktivním elementem změny a ne jen pasivním kritikem stavu.

Ano, v každé společnosti je spoustu problémů a věcí, které by tam neměly být. To, že je budeme ale neustále nesnášenlivě kritizovat samo o sobě nic nezmění – možná jen naše zdraví.  Ono když to aplikujeme na rovinu osobní – aby nám to bylo lehčeji pochopitelné a uchopitené – tak takový přístup taky nefunguje. Když budeme sami sebe kritizovat za to, že jsme při těle, ale každý den si dáme tabulku čokolády, tak jen těžko můžeme očekávat pozitivní změnu a kritizovat za to čokoládu. Když si ale problém popíšeme, pochopíme jeho podstatu a vznik a začneme aktivně podnikat kroky, aby se tento stav změnil ke stavu požadovanému, tak teprve potom můžeme docílit žádoucího výsledku.

Tuhle filozofii praktikuji na své osobní rovině a tak bych ráda znovu připomněla větu, kterou jsem zmínila již na začátku:

To, jak vypadá naše osobní realita, ovlivňuje v důsledku realitu kolektivní a to, jak vypadá svět kolem nás. Všichni se společně podílíme na kolektivní / světové realitě, ve které se momentálně nacházíme.

Touhle větou bych ráda zakončila dnešní článek. Doufám, že vás můj text obohatil a předal poselství, která v něm píši…..ač mezi řádky a že vás opět o kousek přiblíží k povědomí o reálném životě v Egyptě.

Zároveň pevně věřím, že jakákoliv diskuze pod tímto článkem bude diskuzí věcnou bez jakýchkoliv xenofobních či rasistických urážek a výlevů a pomůže tak k větší osvětě některých důležitých bodů.

Děkuji, že jste. Děkuji, že jsme.

Maa Salama

Barbora Aref

Barbora Aref
Jsem "barevná" žena, která žije svůj obyčejný život neobyčejným způsobem. Ukazuji lidem, že svět není černobílý a že multikulturní vztahy jsou normální. Pomáhám a otevírám své srdce těm, kteří se zajímají o jinou kulturu, o život v Egyptě, o vztahy, cestování a potřebují získat cenné informace, které na Wikipedii nenajdou. Otevírám dveře poznání do světa, který se nám zdá být neznámý a vzdálený... Více o mně se můžete dozvědět zde>>
Komentáře