Jak ke mně promluvil Bůh aneb co jsem si odnesla ze dne, kdy mi málem zemřel můj životní partner

Spousta z nás si představuje, že odpověď Vesmíru, nebo hlas Boha je stejný jako hlas náš. Že pokud nám neodpoví naší řečí, tak vlastně neexistuje. Snažíme se s ním komunikovat. Snažíme se pořád o něčem přesvědčit a jinou formu komunikace, než je řeč, často nevnímáme. Často pochybujeme, zabýváme se v životě banálními věcmi a jsme nevděční.

Všechny nás tohle někdy potká a já na své otázky, pochyby, malichernost a nevděčnost dostala odpověď. Odpověď jasnou a ráznou a to odpověď formou krajní situace.

barboraaref.com (5)

Příběh

Celý minulý týden jsem přemýšlela o svém životě. Přemýšlela jsem nad vztahem se svým partnerem. Furt se mi v mysli honily věty, otázky a hlasy, které slýchám od okolí a to hlasy typu: „Snad nevěříš tomu, že spolu zůstanete do smrti“, „No doufám, že tě nenapadne si ho brát“, „Rasy by se něměly míchat a měla by sis najít někoho normálního“, „Je na tebe moc starej“, „Je na tebe moc tmavej“, „Máš na víc“, „Užívej si toho, co teď máš a pak začneš zase normálně žít, však jsi mladá“ a tak dále a tak dále.

Moje hlava byla jako pračka, která pere bílé na devadesát. Seděla jsem sama na pláži a ptala se Vesmíru: „Pane Bože, má to všechno význam?“, „Má můj život smysl a jaký?“, „Prosím, řekni mi, ukaž mi, jestli jdu správnou cestou“, „Ukaž mi, že to co cítím, je správné a pomož mi to všechno pochopit, pomož mi tyto myšlenky vyhnat z hlavy“.

Pár dní jsem byla absolutně nepoužitelná, vyčerpaná z práce, ze starostí, ze strachu a z pochyb. Byla jsem vyčerpaná ze sebe a taky z toho věčného čtení špatných článků na internetu. Článků, kde je každý muslim terorista a nemá vlastně ani právo na život. Byla jsem zdrcená z komentářů, které píšou lidi pod článkama a z názorů, ze kterých čiší nenávist, zlost, strach, soudy a vlastně i nevědomost a arogance.

Nicméně jsem se to snažila potlačit a těšila se na pár dní volna, které nás s přítelem čekaly. Normálně s ním o všem mluvím, ale měl toho v práci hodně a já si řekla, že mu nebudu přidělávat další zbytečné starosti. A tak můj vnitřní hlas, mé pochyby a otázky neustále směřovaly tam nahoru.

barboraaref.com (6)

16.8.2016 – Konečně jsme se dočkali volna, jsme v naší oblíbené vile a rozhodli jsme se jít odpoledne šnorchlovat do jedné místní laguny. Bylo trošku větrno, ale na Egypt nic abnormálního a v laguně jsou vlny minimální. Oba dva jsme byli nadšení, konečně volno, jen my dva a bez práce a starostí. V moři skoro nikdo a my se vydali obdivovat krásy podmořského světa.

DSC_0237

Uplaveme pár desítek metrů, hloubka asi 3 metry, ale už jsou všude korály a život, když se najednou otočím a přítel nikde. Podívám se na hladinu a je v dáli za mnou. Připlavu k němu, vidím rudé oči, rychle dýchá a říká mi: „Jsem hrozně moc unavený, už nemůžu“. Já nepropadám panice, ale vidím, že to asi není nejlepší. Řekla jsem mu tedy, ať si nasadí masku, že poplaveme zpět, ale když si ji chtěl nasadit, tak se mu to nepovedlo a začal křičet, že ho bolí noha a ruka, že chytl křeč do levé nohy a pravé ruky a nemůže plavat.

V tu chvíli opravdu chápu, že je to hodně špatné, nicméně se ho snažím uklidnit a říkám mu, ať za mnou plave, že ho zavedu na mělčinu. Vysvětlila jsem mu, že budu šnorchlovat a uvidím, kde není hloubka, on poplave za mnou a vše bude v pořádku. Nic jsem si nepřipouštěla, nenapadlo mě ani na vteřinu, že by se nám něco mohlo stát, snažila jsem se jen najít řešení.

Otočím se a on pod vodou, plavu pro něj, společně jsme se dostali na hladinu, chvíli jsem měla sílu ho udržet, ale ta mě rychle přešla. Byla jsem bezmocná a on taky. Řekl mi, ať od něj plavu pryč, nebo mě stáhne ke dnu s sebou. Křičel o pomoc, ale lidi opodál jen stáli a nikdo k nám nepřiplaval.

Když mi můj přítel řekl větu: „Já umřu, já to nezvládnu, já umřu“, tak jsem na něj zařvala, že tady neumře, že to spolu zvládneme, ať mě poslouchá, že mělčina je jen pár metrů. Něco se v něm pohlo a začal sám plavat, křičel bolestí, ale plaval za mnou. Nakonec to bylo opravdu jen pár metrů, dostali jsme se na mělčinu mezi korály a vše dobře dopadlo. Pomalu jsme se přesouvali více ke břehu, hrozně ho bolela a točila se mu hlava. Omlouval se, děkoval mi.

Bylo to pár minut, možná 15 nebo 20, ale mně to připadalo jako nekonečný boj o život. 

V okamžiku, kdy jsme se dostali na pláž, jsem si uvědomila, že tohle byla odpověď. Že ke mně promluvil Bůh, že mi Vesmír touhle situací odpověděl na všechny moje (i nepoložené) otázky.

Všechno ze mě opadlo, všechno zmizelo a já najednou začala být opravdu vděčná. Vděčná za to, že můj přítel je živý, že sedí přede mnou a dýchá.

Vděčná za to, že nám Bůh poslal tento vzkaz a zároveň umožnil našim andělům, aby nám pomohli přežít.

Později večer jsme si lehli na terasu a pozorovali hvězdy a začali jsme mluvit o smrti. Začali jsme spolu mluvit o tom, co se nám v moři stalo. Pochopili jsme, proč se nám to stalo a jsme za to vděční. Posilnilo nás to, stmelilo nás to ještě více a oba dva jsme si ujasnili, že ona ani ta smrt nás nerozdělí, protože naše duše spolu zůstanou napořád.

Nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy se pro mě ten nejsilnější muž na světě potápěl dolů ke dnu. Pochopila jsem, že já jsem jeho ženou, i když nejsme oddaní. Že já jsem jeho oporou a motivací. Pochopila jsem, že já jsem jeho život a on je ten můj.

Náš život je moře a my v něm plaveme společně. Když je jeden z nás slabý, ten druhý se o něj tak nejlépe, jak jen dokáže, postará. Kdybychom v tom moři plavali o samotě, tak se jednoduše každý utopíme. Tak stejně jako se ztrácíme a topíme v našich životech, když jsme v nich bez toho pravého partnera (píšu toho pravého, protože né každý by nás v tom moři/životě zachránil 😉 ).

Nepíšu tento článek proto, abyste mi říkali, co jsme měli a neměli v dané situaci udělat „správně“. Píšu a sdílím s vámi tuto velice osobní zkušenost proto, abyste se třeba vyhnuli stejné chybě, jakou jsem udělala já. Abyste se Vesmíru neptali špatně. Protože na blbou otázku dostanete blbou odpověď, to přece všichni znáte ;-). Píšu to pro to, abyste i negativní věci a nepříjemné události, které se dějí ve vašich životech, chápali pozitivně. Abyste se jim snažili porozumět a uvědomili si, že tohle je přesně ta forma komunikace, kterou mnohdy nechápeme, nerozumíme jí a odsuzujeme ji.

Ptejte se vesmíru, vnímejte ho, komunikujte s ním. Ale nepochybujte, buďte vděční a věřte i tomu, čeho se nemůžete dotknout, nebo co nemůžete spatřit.   

DSC_0091

S láskou a vděčností, že jsme měli možnost spatřit další západ slunce

Barbora Aref

Pokud byste se mnou rádi zůstali v kontaktu, přidejte se na můj oficiální Osobní Blog na Facebooku

Barbora Aref  ZDE>>

Nezapomeňte se připojit k naší komunitě na FB: Barevný Svět Myšlenek a také si přečíst eBook: Z vesničanky šťastnou Egypťankou aneb 10 věcí, které mi dal a vzal život v této zemi.

Maa Salama

Jsem "barevná" žena, která žije svůj obyčejný život neobyčejným způsobem. Ukazuji lidem, že svět není černobílý a že multikulturní vztahy jsou normální. Pomáhám a otevírám své srdce těm, kteří se zajímají o jinou kulturu, o život v Egyptě, o vztahy, cestování a potřebují získat cenné informace, které na Wikipedii nenajdou. Otevírám dveře poznání do světa, který se nám zdá být neznámý a vzdálený... Více o mně se můžete dozvědět zde>>
Komentáře