ROZHOVOR: 15 OSOBNÍCH OTÁZEK A ODPOVĚDÍ (NEJEN) O ŽIVOTĚ V EGYPTĚ

17.7. 2018 Barbora Aref 2736x

O životě v Egyptě – jak jinak. Ale také o tom, jak ke mně příběh o životě v této zemi přišel. Osobní otázky a odpovědi na moji životní zkušenost. Proč ale něco takového publikovat?

Protože nedávno vyšel ve slovenském lifestylovém magazínu článek s mým příběhem o životě v Egyptě. Celému jeho zpracování ale předcházel rozhovor s velice milou paní redaktorkou Katarínou. Rozhodla jsem se, že samotný rozhovor a velice zajímavé otázky také zveřejním, akorát s tím rozdílem, že to bude online a na mém blogu.

Rozhovor je tedy se mnou a obsahuje 15 někdy velice osobních otázek, na které mnohdy nebylo lehké odpovědět, protože i když čas vše zahojí, tak jizvy stále zůstávají a občas zabolí.

Věřím, že vám tento rozhovor opět poodkryje několik mých dalších „JÁ“ a osobností, které třeba ještě neznáte. Věřím, že vás bude můj příběh inspirovat a dodá vám energii a sílu být tím, kým doopravdy být chcete! Věřím, že mluvit a psát veřejně má smysl!

1. otázka  

K: Barborka, presla som vsetky vase blogy a clanky na stranke a musim povedat, ze z kazdeho vasho slova svieti egyptske slnko.  Ked som si vsak precitala vas pribeh prva otazka, ktora mi napadla bola, ake detstvo ste prezivali a ako ste ho vnimali? Z vasich slov som totiz mala pocit nespokonosti a nepochopenia. Bolo to tak?

B: Děkuji Kataríno za milou zpětnou vazbu, těší mě, že jsem i přes písmenka a obrazovku monitoru schopna přenést tu úžasnou energii, kterou sama v Egyptě čerpám a ze které žiji.

Své dětství jsem prožívala poměrně dobrodružně, tatínkovo povolání bylo řidič kamionu a tak jsem s ním a často i s maminkou strávila mnoho času na cestách. Pravděpodobně i díky tomu mám hluboko v sobě zakódovanou potřebu cestovat, poznávat, obohacovat se o jiné kultury.

S tatínkem

Dětství jsem prožila láskyplně v objetí svých rodičů, kteří uspokojovali všechny mé potřeby, přání a dětské sny. Ano, období nespokojenosti a nepochopení jsem s rodiči také zažila. Začala jsem ho pociťovat zhruba od svého 12 roku, kdy jsem začala poměrně brzy dospívat.

Atmosféra našeho společného domácího prostředí tak nebyla zrovna příjemná a mé hormonální změny tomu všemu moc nenapomáhaly. Zhruba do 17 let jsem tak prožívala opravdu těžké a depresivní období, které skončilo až po rozvodu mých rodičů. Dnes toto období samozřejmě chápu a vnímám úplně jinak než před 9 lety, tenkrát jsem několikrát pomýšlela i na ukončení svého života a dokonce jsem se o to i pokusila.

2.otázka 

K: Bolo pre vas jednoduche odist kvoli anglictine do Velkej Britanie, alebo vtedy ste este mali strach z neistoty a neznama? Ako ste ten pobyt prezivali, co ste robili a ako ste to tam zvladali? Mala som pocit akoby ste navrat domov odtial povazovali za prehru . Preco?

B: Strach z nejistoty a neznáma jsem samozřejmě měla, ale určitě né kvůli jazykové vybavenosti. Angličtinu jsem se učila od školky, na základní škole jsem díky rodičům chodila do jazykové třídy a poté intenzivně studovala jazyk i na gymnáziu. Z  jazykové hlediska jsem si byla sama sebou jistá. Věděla jsem, že si vždycky nějak poradím – jak se říká, třeba i rukama nohama.

Spíše pro mne bylo těžké odejít, protože jsem se rozhodla ze dne na den. Můj odchod do Anglie znamenal rozchod s bývalým partnerem, ukončení studia na vysoké škole a také zklamání rodiny, že jsem se rozhodla pro jinou cestu, než byla v jejich představách.

V Anglii jsem dělala au-pair, takže jsem se starala o děti a také o chod domácnosti. Ze začátku to pro mě bylo docela těžké, protože mě děti absolutně nepřijímaly a byly poměrně dost agresivní a nezvladatelní. Velkou oporu jsem ale měla v rodičích, kteří mi plně důvěřovali a vždy při mně stáli. Nakonec se z nás všech stala opravdová rodina, kdy jsme spolu trávili spoustu času i „po pracovní době“.  V Anglii jsem strávila rok, byl to jeden z nejskvělejších roků mého života, poznala jsem úžasné lidi, angličtinu vypilovala na skvělou úroveň a načerpala mnoho zkušeností a nezapomenutelných zážitků.

Zpět domů jsem se vrátila hlavně kvůli bývalému příteli, se kterým jsme se snažili obnovit vztah. Oběma nám bylo po měsíci jasné, že to již nebude možné a já opravdu začala svůj návrat vnímat jako prohru. Má „anglická“ rodina mi tenkrát našla i práci, nabídli mi, že mě budou podporovat ve studiu a že u nich můžu za výpomoc s dětmi bydlet do doby, než se osamostatním.  Tenkrát jsem velice litovala, že jsem se z Anglie vrátila zpět a nevyužila jejich nabídky, protože návrat zpět mě vtáhl do minulosti. Dnes jsem za to nesmírně ráda, protože kdybych se tenkrát nevrátila do České republiky, dnes bych nebyla „Egypťanka“ ale pravděpodobně „Angličanka“. Z toho bych ráda jen vyvodila jeden závěr a to ten, že:

Žádná cesta není ani správná, ani špatná. Každá cesta má svůj vlastní vývoj a následující sled událostí, které na nás čekají. Důležité je prostě jít a prožívat cokoliv, co nás na té cestě míjí.

3. otázka

K: Co vas cesta za hranice a to, ze ste tam boli odkazana sama na seba naucila o sebe?

B: Když jsem odjížděla do Anglie, tak jsem zažila hodně svých tak zvaných „poprvé“. Poprvé jsem se rozhodla jít vlastní cestou. Být tím, kým cítím, že být chci. Poprvé jsem letěla letadlem. Poprvé jsem řekla „NE“. Poprvé jsem byla sama v jiné zemi, bez jakékoliv jistoty a pomoci. Díky tomu, jsem se naučila, že jediný člověk, na koho se můžu kdykoliv spolehnout na 100 % jsem pouze a jen já sama.

Uvědomila jsem si, že ve svém životě dokáži úplně všechno, co z hloubi duše doopravdy chci. Naučila jsem se být otevřená, komunikativní, průbojná. Být jednoduše svá a následovat své pocity. Naučila jsem se být sama se sebou ráda. Naučila jsem se, že člověk je tvor adaptabilní a jednoduše si zvykne úplně na vše.

4. otázka

K: Bola cesta do Egypta len dovolenka, od ktorej ste nic necakali? Ako prebiehala, kym ste sa stretli s Arefom? 

B: Cesta do Egypta byl vlastně jeden velký omyl. Měly jsme jet původně s kamarádkou do UAE, ale nakonec jsme se rozhodly pro Egypt. Abych řekla pravdu, v té době jsem ještě měla očekávání. Moje očekávání od dovolené bylo, že si někde na konci světa odpočinu od všech těch starostí a bolestí. Že po dovolené začnu žít nový život. Měla jsem v plánu se vrátit do Anglie a studovat, byla jsem přijata na Univerzitu v Birminghamu, takže jsem Egypt brala jako restart a jako místo, kde nechám minulost, očistím se a dám svému životu nový směr.

Naše střetnutí s Arefem probíhalo celkem neutrálně, protože jsme s kamarádkou původně měly objednaný jiný hotel, tam se nám ale vůbec nelíbilo a tak jsme řešily přesun jinam. Nakonec jsme si vybraly nový hotel a to byl náhodou hotel, kde Aref pracoval jako generální manažer. Tam jsme se s kamarádkou po několika hodinách šíleně unavené dopravily a veškerý personál se k nám choval moc hezky, protože bylo nahlášeno, že pracuji pro jednu nejmenovanou cestovní kancelář a že jsem byla v původním hotelu nespokojená. Aref tenkrát jen prošel kolem recepce, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Poté nás jeho kolega pozval na druhý den na kávu po večeři, jako důvod uvedl, že by se GM rád ujistil, že jsem v jejich hotelu spokojená, to vše v rámci udržování dobré pověsti u cestovní kanceláře, pro kterou jsem tenkrát pracovala. No a tak jsme se večer sešli a opravdu hovořili o pracovních záležitostech.

5. otázka

K: Ake bolo to stretnutie? Co ste si o nom mysleli a po akom case ste pochopili, ze vam zmeni zivot?

B: Večerní střetnutí bylo moc fajn. Dozvěděla jsem se spoustu nových, zajímavých věcí a informací a zároveň se i skvěle bavila. Co se týká  Arefa tak na mě od začátku působil jako vzdělaný, inteligentní, vtipný a vyrovnaný člověk, nicméně vnímala jsem ho jako každého jiného smrtelníka.

Jela jsem do Egypta s jedním velkým „NE“. V mé mysli absolutně nebyl prostor pro nějakého muže a už vůbec ne pro Egypťana.

6. otázka

K: Vratili ste sa z tej dovolenky este domov? Alebo ste tam uz zostali? Bolo pre vas tazke rozhodnut sa pre zivot v Egypte? V com to bolo najtazsie? A ako to brali vasi najblizsi?

B: Ano, samozřejmě, že jsem se vrátila. Měla jsem doma závazky – bydlení, práci, vidinu toho, že pojedu za půl roku do Anglie studovat do Birminghamu. To, že jsme se poznali, ještě neznamenalo, že spolu budeme. O naší společné budoucnosti a vůbec o možnosti budování vztahu se začalo mluvit až po několika měsících, kdy jsem za ním velice intenzivně lítala, někdy třeba jen na 3 dny.

Rozhodnout se pro život v Egyptě pro mě osobně nebylo těžké. Cítila jsem se tam dobře, bylo mi fajn, brala jsem to jako další životní výzvu, poznání a novou cestu. Takže vnitřně jsem cítila, že moje duše říká „ANO, tohle chci“. Těžké bylo bojovat s myslí, která si vždy našla milión důvodů, proč tam nejet.

Nejtěžší bylo vzdát se vidiny studia v Anglii a také opustit rodinu v těžké životní situaci. Zhruba 2 měsíce před mým odjezdem jsme se dozvěděli, že je babička těžce nemocná.

Moji nejbližší. No, abych pravdu řekla, tak jsem většině ani neřekla, kam jedu. Z mojí rodiny to věděla jen maminka, která to nesla velice těžce. Moji přátelé ti mě podporovali, protože mě velice dobře znají.

7. otázka

K: Boli aj chvile, ked ste mali so vztahu s Arefom strach? Suviselo to aj s moslimskym nabozenstvom? Predsa len medializuju sa skor negativne pribehy…

B: Tady z té druhé dodatkové otázky trošku cítím, jako by bylo na tu první již odpovězeno. Strach z Arefa jsem nikdy necítila, to bych s tím člověkem přeci nebyla ve vztahu.  Od začátku jsme spolu měli domluvu, že v okamžiku, kdy budu jen trošku nešťastná, nebo budu cítit, že chci zpět domů a že s ním nechci být, tak že mi koupí letenku, vyprovodí na letiště, ujistí se, že jsem v pořádku a popřeje mi hodně štěstí do života. Co se týká Islámu a muslimů, tak jsem negativní příběhy moc nečetla. Spíše jsem je četla na adresu Egypťanů – animátorů, prodejců z pláže a podobně. Ale nikdy jsem v sobě neměla rovnici, že muslim = násilník a terorista. To se vše hojně začalo vynořovat v médiích, až když už jsem v Egyptě byla a měla vlastní zkušenosti.

8. otázka

K: Cim vas Aref presvedcil, ze je ten pravy? Ze by bol dokonca ten spravny otec pre vase deti? 

Aref mě přesvědčil tím, že mě nikdy o ničem nepřesvědčoval. On vždycky prostě jen byl a teď je.

A to se mi na něm líbí. Žijeme společně přítomným okamžikem a jsme sví.

Jestli by byl správným otcem pro mé děti? No tak za prvé to nebudou moje děti ale naše děti – pokud někdy budou. A za druhé, lidé by se podle mě neměli rozmnožovat na základě toho, na kolik procent by byl stávající partner „správný otec“, ale na základě lásky. Takže pokud se s Arefem milujeme, rozumíme si, respektujeme a tolerujeme své dostatky i nedostatky, tak proč bychom společně nemohli stvořit něco tak krásného, jako jsou děti, i bez označení „správný“?

9.otázka

K: Ako vyzera vas dennodenny zivot v Egypte? Je pre zenu komplikovanejsie bezne fungovanie, podnikanie, prezivanie vztahu… v tejto krajine?

B: Můj každodenní život v Egyptě vypadá pokaždé jinak. Vždy se to odvíjí od toho, co zrovna dělám. Když jsem měla zaměstnání, tak byla práce moji každodenní náplní. Od doby, co nepracuji, tak se zase naplno věnuji podnikání a studiu. Často také jezdím do Česka, takže jsem v průměru vždy tak 4 měsíce v Egyptě a 2 měsíce v Česku. Podnikání v Egyptě je jistě složitější a to hlavně kvůli počátečním bariérám. Já ale vlastním firmu v ČR, takže v Egyptě nepodnikám a ani jsem tam firmu, jako cizinec nezakládala.

Co se týká prožívání vztahu, tak to se asi odvíjí od osobních preferencí. Samozřejmě člověk musí krotit fyzickou interakci na veřejnosti a také projevování nějakých vášní se zde nesluší. Já jsem ale člověk, který tohle nedělá nikde na světě. Vášnivé polibky a fyzické projevy lásky podle mě patří do soukromí, takže já se v tomto směru necítím absolutně omezena. Chápu ale, že jsou ženy, které se zde v tomto ohledu mohou cítit pod tlakem. V tom případě je ale třeba pouvažovat nad tím, jestli není lepší změnit destinaci.

10. otázka

K: Nebudete sa tam raz bat vychovavat deti? Mozno aj v suvislosti s tym, co ste pisali o urovni skolstva a zdravotnictva…

B: Neplánuji, že bych do konce života zůstala jen v Egyptě. Pořád chci cestovat, poznávat a objevovat i jiné světy, takže opravdu nemůžu říct, kde na světě nakonec budu vychovávat děti. Pokud bychom ale s Arefem měli děti a v Egyptě, tak bych z hlediska školství a zdravotnictví jisté obavy měla. Soukromý sektor je neskutečně drahý a poskytované služby stejně mnohdy nedosahují úrovně, na kterou jsem zvyklá. I přesto si ale dokážu představit, že bychom našim dětem dopřáli to nejlepší a nějakým způsobem bychom to zvládli. Zvládli to jiní, tak proč ne my.

11. otázka

K: Hovorite o sebe ako o “ stastnej Egyptanke“. Da sa opisat v com spociva vase stastie? A preco ste ho doma necitili alebo si ho neuvedomovali?

B: Dovolím si tvrdit, že moje štěstí spočívá v tom, že jsem jednoduše našla sama sebe. „Náhodou“ se to stalo v Egyptě a tak je ze mě „Egypťanka“. Doma anebo kdekoliv jinde na světě, kde jsem byla, jsem nebyla schopná pochopit pojem štěstí. Pořád jsem ho hledala někde venku. Buď v podobě nových šatů, nového partnera, nového zaměstnání, více peněz. Štěstí jsem tenkrát hledala v materiálním, konzumním světě, v idejích a naprogramovaných představách o tom, jak to štěstí má vypadat.

Vůbec mě nenapadlo, že to vše je jen iluze a že bych si to štěstí mohla po celou tu dobu nosit s sebou. A už vůbec mě nenapadlo, že to štěstí bych mohla být já sama.

Tohle jsem si uvědomila a pocítila to právě až v Egyptě. Pravděpodobně díky tomu, že se pro mě v Egyptě absolutně rozplynul materiální svět a zůstala jsem jen já. No a co vám potom nakonec zbývá, než jednoduše být šťastná sama se sebou?

12. otázka

K: Ste vynimkou, co sa tyka najdenia tej pravej lasky pocas dovolenky? Alebo mate takych stastnych pribehov okolo seba viac?

B: Jednoznačně nejsem výjimkou, mám kolem sebe a znám spoustu žen, které podobně poznaly svého partnera a jsou šťastné.

13. otázka

K: Rozmyslate aj o navrate domov a o tom, ze by ste spolocne zili v Cechach?

B: Jak jsem psala výše, tak do ČR jezdím pravidelně a upřímně na tom nehodlám nic měnit. Miluji svoji zemi, miluji svoji rodinu, své přátelé a „typický český život“. Rádi bychom v budoucnu s Arefem měli zázemí jak v Egyptě, tak v Česku.

14. otázka

K: Viem, ze ste sa stretavali s mnozstvom predsudkov, co vas zabolelo najviac?

B: To se asi těžko popisuje, těch předsudků bylo hodně a asi každý z nich se mě nějakým způsobem ze začátku dotkl. Začala jsem s tím ale vědomě pracovat a čím déle jsme ve vztahu s Arefem, tím méně si cokoliv z obecných předsudků beru osobně. Teď, když Arefa zná celá moje rodina a i přátelé, se všechny předsudky rozplynuly.

Když se na to podívám zpětně, tak ze všeho nejvíc mě vlastně bolí, že jsem těm předsudkům dávala ve své mysli prostor k tomu, aby se tam nějakým způsobem na chvíli usídlily a užíraly náš vztah.

15. otázka

K: Je nieco, co egyptski muzi maju a u nasich ste sa s tym nestretli? 

B: Nemám moc ráda zobecňování a porovnávání, protože každý jsme nějaký a každý máme něco. Mohu tedy mluvit jen sama za sebe a za to, co mi více vyhovuje ve vztahu s Arefem, než mi vyhovovalo ve vztahu s jinými muži. Líbí se mi jeho stabilita a silná orientace na rodinu a zázemí. Taky si vážím toho, že ten člověk bere všechno tak nějak „lehčeji“ a víc „v pohodě“, je sebevědomý, vyrovnaný sám se sebou a neléčí si své mindráky na partnerce. Jo a taky mi vyhovuje, že skoro nepije, s čímž se jak v Česku, tak i na Slovensku nesetkáváme až tak často a alkohol je opravdu metla lidstva, zabiják vztahů a jedem osobnosti.

Děkuji, že jste dočetli až sem.

Doufám, že se vám rozhovor líbil a že se nebudete ani vy bát jednoduše být sami sebou!

Maa Salama

Barbora Aref
Jsem "barevná" žena, která žije svůj obyčejný život neobyčejným způsobem. Ukazuji lidem, že svět není černobílý a že multikulturní vztahy jsou normální. Pomáhám a otevírám své srdce těm, kteří se zajímají o jinou kulturu, o život v Egyptě, o vztahy, cestování a potřebují získat cenné informace, které na Wikipedii nenajdou. Otevírám dveře poznání do světa, který se nám zdá být neznámý a vzdálený... Více o mně se můžete dozvědět zde>>
Komentáře