ŠŤASTNÝ ŽIVOT V EGYPTĚ VS. DEPRESIVNÍ ŽIVOT V ČESKU ANEB ŽIVOT JE JEN HRA

  1. Chybí vám nejen Egypt, ale celkově moře, teplo, dovolená?
  2. Chybí vám šťastný život v Egyptě anebo kdekoliv jinde na světě?
  3. Nebaví vás život v tomto škaredém počasí, v zimě a ponuré náladě?
  4. Nebaví vás depresivní život v Česku?


Ptáte se sami sebe, proč?

ANO

Jestli ano, pokračujte ve čtení. Třeba se mým sdílením obohatíte o jiný úhel pohledu a přijde vám vše potom smyslupnější a jasnější.

NE

Jestli ne, pravděpodobně jste již přišli na odpověď. Nevadí, i tak pokračujte ve čtení. Abyste svou odpověď mohli porovnat s tou mou. Třeba budete moci obohati vy mě, třeba já vás. A třeba se obohatíme navzájem – to je vůbec ta ideální verze.


V tomto článku se vám upřímně přiznám, že jsem se přesně na tuhle otázku ptala sama sebe skoro po celé 2 roky, co jsem zpět v České republice.

Neustále se mi honily hlavou otázky jako: „O čem to je, že zde nedokážu dosáhnout takového vnitřního klidu, jako v Egyptě?“

  • Je to o lidech?
  • Je to pouze a čistě jen o prostředí?
  • Je to o kultuře?
  • Nebo je to tak nějak i o okolnostech?
  • Nebo snad o mně a o mém přístupu k životu samotnému?


A pak jsem přišla na odpověď. Moje vlastní duše mi odpověděla a říká:

„Je to proto, že život je hra a ty Baru, ty se tady prostě bojíš si hrát“

A tak jsem se nad tou odpovědí začala postupně zamýšlet. Nejdříve jsem si řekla: „Blbost“. Jak může být život hra? Život jsou jen starosti, neustálá rozhodnutí, změna, zodpovědnost, bolest. Radost přichází jen, když od toho všeho utečeš.

Jenže pak mi došlo, že utéct se nedá nikdy od ničeho. Že i když utečete na konec světa. Vaše vnitřní stíny. Starosti. Bolesti. Zodpovědnost. Nutnost rozhodnutí. A vůbec to vše (ne)hezké, co k životu přirozeně patří, vás stejně nakonec dožene.

Jediné, co se opravdu mění je NÁŠ POHLED NA VĚC A NÁŠ VLASTNÍ PŘÍSTUP K VĚCI.

Se studiem psychologie jsem se hluboce začala věnovat věcem, kterým bych se dobrovolně do takové hloubky nikdy nevěnovala. Zabývám se studiem filozofie a to opravdu všech období – od předsokratického období, kdy vlastně filozofie ještě nebyla až tak filozofie, ale spíše mytologie až do období, než se začala psychologie pomalu vyvíjet jako samostatný vědní obor a to začalo až v druhé polovině 19. století. A to je sakra dlouhá doba. Hodně myslitelů a nespočet přístupů a pohledů na život a na svět. Od druhé poloviny 19. století studuji vývoj samostatné psychologie samozřejmě ruku v ruce s novými filozofickými směry a přístupy, tak stejně jako s vývojem přírodovědných věď, či neurověd. A právě s tímto studiem jsem si uvědomila proměnlivost a rozmanitost různých úhlů pohledů na věc, ruzných přístupů a chápání.

No, abych se v tom všem tak nějak neztratila a dávalo to alespoň trošku nějaký smysl.

Až teprve teď, po tom, co jsem se odprostila od nesmyslných činností a plýtvání své vlastní energie a konečně si začala plnit svůj největší životní sen – i když to sakra bolí všechny moje mozkové buňky a disciplínu nejvíce 😀 , jsem si uvědomila, že ve všem musím jít do hloubky a to právě pro to, abych byla schopná věcem jakžtakž porozumět a najít v nich pro sebe vysvětlení a nějaký význam. Nejen v těch věcech klouzat po povrchu a ztrácet se sama v sobě.

Dnes tady sedím a píšu tento článek – ano, po velmi dlouhé době píšu konečně opět trošku delší a hlubší článek. Těchto textů jsem dříve byla schopná ale jen v Egyptě. Jenže najednou, najednou jsem jich schopná i zde.

Doma, ve svém pokoji, na vesnici, v obložení psů, slepic, kachen, hus, koček a kozy.

Tuhle intimní galerii vám sem posílám jen pro představu toho našeho vesnického „bordelchaosu“ 😀

Konečně jsem po té dlouhé době opět přijala myšlenku toho, že člověk si prostě musí hrát. Hrát si s čímkoliv. A to byl přesně ten rozdíl mého života v Egyptě a zde v Česku.

V Egyptě jsem si bezmyšlenkovitě hrála. Šla jsem do sebe. Do hloubky. Do poznání a nebála jsem se ho s vámi všemi sdílet, i když to všechno bylo sebevíce šílené. Prostě jsem do všeho šla. Pocitově a naplno. Bez překážek a strachu.

A zde. Zde jsem si na nějakou dobu přestala hrát. Začala jsem se obávat toho, jak budu vypadat, co si o mně lidé řeknou. I když vdálenost je prostě jen paradox, tak tenhle pomíjivý faktor byl v mém hraní a nehraní velkou proměnnou, protože mi tvořil určitý obranný štít. Začala jsem samu sebe stahovat do „vážnosti“, do „těžkých energií povinností“, do „těžkých energií rozhodnutí“, do „smutku“, do „utrpení a trápení“, do „strachu“, do „oběti“.

V Egyptě jsem přirozeně dávala prostor svému vnitřnímu dítěti. V Česku jsem ho doslova pohřbila.

Ano, těžká rozhodnutí, strach, vážnost, povinnosti, smutek, trápení, obětování – tohle vše jsem občas přeci prožívala i na cestě, kdy jsem žila v Egyptě, tak proč jsem to tam vnímala TAK JINAK?

No proto, že jsem si se svými zkušenostmi, se svým vlastním vnímáním, se svými rozhodnutími, se svou dětinskostí, se svým vlastním bezpodmínečným přijetím čehokoliv, ať to vypadá sebehůře, s poznáním, prostě sama se sebou, v EGYPTĚ JEDNODUŠE HRÁLA.

ZNÍ TO DOST BLÁZNIVĚ, ŽE? Ale jak moc vám připadají bláznivé děti, když skáčou v botech do kaluží a jsou celí mokří? Jak moc vám připadají bláznivé děti, když mají svůj svět, který se absolutně nijak neshoduje s tím vaším? Jak moc blázniví vám připadají psi, když jim hážete balonek a oni za ním radostně skočí do bláta anebo třeba i do jezera, přesto, že nemají rádi vodu? Jak moc vám připadnou bláznivé husy, které se za deště a v kaluži radují? Nebo koza, která skáče radostně po keřích a stromech a ožírá jehličí?

Nijak. Prostě přijímáte jejich přirozenost. Jejich autenticitu. I když jsou i lidé takoví, kteří popírají přirozenost dětí a zvířat, ale to je zase na jiné téma článku.

A to přesně děláme my dospělí. S námi samotnými, i se světy ostatních. To přesně jsem udělala i já se sebou – samu sebe jsem zde ochudila o jedno z mých „JÁ“. Sama jsem se tady začala brát hrozně vážne a tak i život. Začala jsem dělat soudy, posuzovat nekompromisně samu sebe a i ostatní. A to nám, přátelé, způsobuje tu depresivní a těžkou energii.

Je opravdu jedno, kde na světě se nacházíme, ale důležité je, jaký vnitřní svět se nachází v nás samotných.

My jsme ti, kteří rozhodují o tom, jaký vnitřní svět budeme právě prožívat a jestli si s ním budeme hrát, nebo se před ním schovávat. Jestli ho budeme poznávat, nebo ho necháme nám vládnout.

Pokud máme vnitřní svět v rovnováze, můžeme být v rovnováze kdekoliv na světě. Pokud máme náš vnitřní svět v nerovnávze, tak se ta nerovnováha dříve či později projeví – ať jsme kdekoliv na světě.

Před našim vnitřním světem bychom se nikdy neměli schovávat – ať má jakoukoliv podobu. S naším vnitřním světem bychom si měli hrát. Měli bychom s ním tančit. Měli bychom se s ním smát ale třeba i plakat. Jednoduše bychom měli být autentičtí.

Jaký je tedy „lék na šťastný“ život kdekoliv na světě, ať už je to v Egyptě, v Česku, nebo třeba na Islandu?

Jsem si jistá tím, že ho každý známe – a ano, i VY znáte svůj „lék na šťastný život“.

Vzpomeňte si, když jste na dovolené, co všechno si DOvolíte?

Dovolíte si jíst věci, které normálně nejíte.

Dovolíte si tancovat, ale doma normálně netančíte.

Dovolíte si zpívat, ale doma byste se styděli si zazpívat i sami před sebou.

Dovolíte si dát sklenku vína, ale doma nepijete.

Dovolíte si každé ráno plavat, ale doma plavat nikam do jezera ani na bazén nechodíte.

Dovolíte si lehnout na sluníčko a nechat svou duši relaxovat, ale doma furt něco děláte, přece nebudete mrhat časem „nicneděláním“.

Dovolíte si mluvit s cizími lidmi, které neznáte, ale doma pomalu ani souseda s úsměvem na tváři nepozdravíte.

Dovolíte si poznávat nová místa, ale doma chodíte stále do stejných nákupních center, stejnou cestou do práce a z práce a nic na tom neměníte.

Dovolíte si číst věci, které vás baví, ale doma raději zapnete televizi a knihu odložíte na další dovolenou.

Dovolíte si povídat s rodinou, ale doma se maximálně staráte o každodenní povinnosti a na víc chuť a čas nemáte. Sny vašich rodinných členů vás nezajímají.

A tohle je jen krátký výčet toho, co si na jeden nebo maximálně dva týdny v roce dovolíte.

Z 365 dní v roce, si jen na 20 dní dovolíte hrát si se svou duší a naslouchat sami sobě.

Co jsem si tedy dovolila já, abych se cítila autentická, svá a abych můj život prožívala tak jako v Egyptě?

Budu s vámi sdílet pouze těchto 6 prostých věcí. Ve skutečnosti je jich mnohem více, ale to bychom tady byli do rána 😀

  1. Dovolila jsem si hravým přístupem studovat psychologii – plnit si můj životní sen – i když fakt netuším, jak to dopadne, ale na tom hlavně vůbec nesejde. Nelpím na výsledku, ale raduji se z procesu.
  2. Dovolila jsem si vařit jídlo intuitivně – vykašlala jsem se na kuchařky a na to, jak by měla „správně chutnat svíčková a guláš“. Je mi to jedno. Vařím, co chci, tak aby mi to bylo po chuti. Tak aby to bylo v souladu s mým rozpoložením a s poznáním – a věřte vždycky všem chutnalo (snad 😀 ), ale ani u svíčkové podle receptu nemáte výsledek jasný, tak co.
  3. Dovolila jsem si být s někým, kdo mě přivádí na absolutně odlišná místa poznání mého vnitřího světa. S někým, s kým jsou ta poznání občas i bolestivá, ale o to více pravdivá. S někým, s kým nacházím různé aspekty své duše a svého bytí, i přesto, že opět ten někdo nevyhovuje konvencím společnosti a kritériím okolí. Ale co, důležité je, že mému světu to vyhovuje a nacházím v něm poznání, pochopení a lásku.
  4. Dovolila jsem si pořídit psa, i když jsem měla dojem, že nemám už na nic jiného ve svém životě čas a ejhle, byla to iluze. Mám na něj čas a jsem za něj neskutečně vděčná. A víte proč? Protože ten pes mě nutí si s ním hrát.
  5. Dovolila jsem si uklízet, když na to mám chuť a náladu. Když ne, věnuji se činnostem na které chuť a náladu mám. Někdy je to třeba psaní, někdy je to povídání si s dědečkem, někdy je to návštěva kamarádky, maminky a někdy je to studium. Prostě dělám to, co cítím, že potřebuji. Úklid a podobné povinnosti, to fakt počká. Rodina a přátelé ne. Těm běží čas stejně jako vám.
  6. Dovolila jsem si věnovat se naplno svým olejíčkům a vědomému nakupování, aromaterapii a propojit aromaterapii s psychoterapií. Dovolila jsem si ujasnit si, jakým směrem se chci v životě ubírat. Že nechci přitěžovat Matce Přírodě. Že už doma nechci používat chemické prostředky a laciné jedy, které podporují nadnárodní korporace a tiše nás zabíjejí. Rozhodla jsem se, že se chci léčit sama, že chci být vědomým tvůrcem svého zdravého života, že chci žít se svými přírodními produkty a s tím, co nám dala příroda. Dovolila jsem si, že chci mít voňavý dům díky svým milovaným olejíčkům, které mi dal Egypt, že už nebudu používat žádné osvěžovače vzduchu, antiperspiranty, nebo chemickou kosmetiku. Dovolila jsem si, že chci pomáhat lidem k podobnému poznání, ale zároveň i podporovat lidi, kteří k podobnému poznání přišli a založili třeba vlastní firmu a snaží se dobro šířit dál.

Dovolila jsem si toho i bez dovolené spoustu, ale přiznám se, že bez skoro pěti let života strávených v Egyptě by se mi tohle všechno dovolovalo dost těžce. Byla bych plná předsudků, strachů, obav a také programů z dětství a ze společnosti – ostatně to jsem pořád a neustále na tom pracuji.

Ale právě díky té práci – práci nás samých pouze a jen na nás samotných – můžeme něco změnit. Můžeme vytvořit náš „recept na šťastný život“, i přesto, že nás v něm bude potkávat mnoho méně šťastných a příjemných zkušeností a zážitků.

A tak přátelé, jak víme, že nic není černé ani bílé, tak víme, že nic není jen šťastné a nešťastné. Ani život v Egyptě není jen šťastný nebo nešťastný, a tak stejně ani život v Česku není jen depresivní a nedepresivní.

Život sám, i když nám to často nedochází, je perfektní rovnováha. Je jen na nás zda jemu k dorovnání těchto polarit vlastní iniciativou dopomůžeme, anebo ne.





Děkuji, že mě čtěte a že jste tak součástí mého vědomého hravého života.

PS: Sdílejte pod článkem své vlastní zkušenosti a poznání z DOvolené a z toho, co NEobyčejného si v každodenním životě dopřávate, abyste se cítili více naplnění.

Maa Salama

Barbora

PS: Pokud cítíte, že se sami v tomhle všem ztrácíte a rádi byste si se mnou trošku v tom životě „zahráli“. Ráda vám pomohu na cestě poznání. Kliknutím na tlačítko se dozvíte jak.

Barbora Aref - Vědomé Léčení
Jsem vědomá žena, která žije svůj obyčejný život neobyčejným způsobem. Ukazuji lidem cestu poznání skrze své vědomé léčení. Věnuji se aromaterapii, rostlinným olejům, psychoaromaterapii, terapii sdílením a aromaterapeutickým masážím. Více o mně se můžete dozvědět zde>>
Komentáře